SR007 – Šťastný život každý den?

Prostým pohledem na svůj vlastní život a životy ostatních lidí kolem sebe zjišťujeme, že odpověď „ano“ na otázku v titulku příspěvku je velmi nepravděpodobná. Vždyť na otázku „Jak se máš?“ většina lidí odpoví něco jako „Jo, jde to, ale …“

Za tři tečky si doplňte jakýkoli problém vám začnou popisovat. Má smysl se vůbec někoho ptát? Vždyť jeho problém je další potíž navíc už k tak problematickému vlastnímu životu. No a když se člověk podívá na televizní zprávy, co jen ti politici zase vyvádějí! Celý svět a my s ním jsme se zbláznili.

Působí to vše velmi depresivně a taky se to vlastně tak žije. O nějakém štěstí každý den nemůže být ani řeč.

Jenže má to možná háček. Všimli jste si, že na světě existují lidé, kteří jsou šťastni, veřejně to prohlašují a to dokonce nezávisle na to kolik mají peněz a v jak civilizovaném světě žijí?

V nedávném rozhovoru s Petrem Ludwigem o tom mluvil například světoznámý fotograf Tono Stano, který fotí hvězdy Karlovarského festivalu. Člověk žijící v naší civilizaci, v naší republice, přesto se cítí šťastný, inspirovaný a problémy vlastně ani příliš nevnímá.

Bhútán, zajímavá malá země ležící mezi Indií a Tibetem. Úspěch země se tu neměří jako Hrubý Domácí Produkt – HDP, ale jako Hrubé Národní Štěstí.

Můžete říci – extrémy, jeden extrémně nadaný a v oblacích létající umělec, druhý příklad je oddělená země, kde mají na všechno čas a Budhu.

Štěstí je způsob života

Jenže dovolím si tvrdit, že stav každodenního štěstí je tu pro každého, ať už žije v Karibiku na krásné pláži, nebo v Ostravě u ocelárny (nechci urazit žádného Ostraváka, berte jen jako příklad poněkud znečištěného prostředí). Ať už žije v křesťanském nebo budhistickém světě. Ať už dělá uklízeče nebo vysoce odpovědnou práci generálního ředitele. Pocit štěstí vyplývá totiž ze způsobu života.

Tento způsob života je charakteristický neustálým každodenním vystupováním ze zaběhlých kolejí, z prošlapaných cest za účelem získání nové zkušenosti, nového zážitku, pocitu uspokojení z překonání svých dosavadních limitů a rozšíření obzorů.

Rodíme se s ním

Troufám si také tvrdit, že jde o úplně přirozený způsob života, se kterým se všichni rodíme. Nevěříte? Tak se podívejte na svoje děti, pokud je máte v raném věku nebo si vzpomeňte na svoje dětství, nebo dětství svých dětí, pokud už jsou velké. Jak probíhá jejich vývoj?

Dítě má velkou zvědavost, inspiruje ho okolí, co Ti dospělí všechno dokážou. Chodit nahoru, dolů, po schodech, po skalách, jezdit na kole, v autě, číst a spoustu dalších báječných dovedností. Dítě to chce také,  má vysokou motivaci, tak vysokou, že hravě překoná strachy. A že těch strachů má,  vydat se na točité schody a nebo odrazit se a jet poprvé na kole, to vůbec není jednoduché.

Všechno to krásně funguje, dítě je šťastné většinu času. Samozřejmě, že přichází chvíle, kdy se vzteká, nudí se, něco ho bolí. Jsou to jen krátké epizody a během pár minut už zase úsměv od ucha k uchu. Dítě realizuje svoje zájmy, učí se novým věcem, tedy hlavně těm, které ho zajímají a baví. Současně jsou to ale přesně ty věci, které nejvíce potřebuje pro život a pro které ho vnímáte jako unikátní a inspirativní osobnost.

Co si vzít štěstí až do dospělosti

Nebylo by krásné totéž zažívat také v dospělém věku se všemi zkušenostmi a možnostmi, které máte navíc oproti dětem, např. peníze, znalosti, organizační schopnost, znalost jazyků? Určitě by to muselo jít všechno mnohem snáze oproti dětem.

Proč to nejde?

Vypadnout z denní rutiny pracovních a rodinných povinností a něco nového začít, získat novou zkušenost, zažít něco vzrušujícího je tak těžké. Zdá se, že je to čím dál těžší s postupujícím věkem.

Zde se nabízí často omílané fyzické omezení nejen těla, ale hlavně mozku. Takové to, že náš mozek se nejrychleji učí v mládí a pak už jen neustále ztrácí mozkové buňky.

Moderní výzkumy už toto dávno vyvrátily. Jak se dočtete například v knize doktora Deepaka Chopry, Super mozek, tak náš mozek zůstává tzv. neuroplastický, tedy schopný se učit neustále. Spíše funguje jako takový sval, jehož tréninkem se schopností učení s věkem naopak ještě zlepšují.

Můžete si toho všimnout například na známých osobnostech. Ani ve vysokém věku neztrácejí své schopnosti. Naopak je ještě rozvíjejí, zůstávají stále inspirativní i pro mladou generaci, naplňují koncertní a přednáškové sály.

Trenérem mozku jako svalu jste vy sami, můžete ho naučit novým kouskům kdykoli chcete, stejně jako to dělá dítě.

Tedy jak v sobě opět probudit zvídavé, hravé a motivované dítě při zachování všech, v životě už soustředěných, zkušeností a znalostí?

Protože jsme ochočení

K odpovědi je třeba pochopit proč dochází k omezování schopnosti objevovat, růst, radostně žít, stagnaci, rutině, frustraci z nesplněných snů, zklamání, deziluzi z dění kolem sebe a nakonec i ze sebe sama.

Dochází k tomu procesem „ochočování“, který tak nazval Jaroslav Dušek ve svém známém představení Čtyři dohody (mimochodem je po mnoha letech stále vyprodané). Cílem tohoto procesu je vychovat z dítěte poslušného civilizovaného dospělého. Do dospělého, který žije v komfortu. Na materiální úrovni je uspokojen. Má co jíst, kde spát a to stačí.

Pro dobu začátku a rozmachu průmyslové revoluce, kdy bylo zapotřebí mít v továrně dělníky, kteří budou vykonávat určitou činnost rutině a dobře, to byl velmi dobrý nápad. Navíc takové dělníky šlo dobře manipulovat a držet se tak jednoduše u moci na mnoha úrovních správy státu. Bohužel, nebo spíše bohudíky to už dnes je naopak velký problém. V době neustálých změn, mnoha názorů a směrů už skoro není jednoznačně daný ani ten komu být poslušný.

Na začátku ochočování zejména rodina. Samozřejmě s dobrým úmyslem ulehčit dítěti život. Věty typu „Tohle nedělej, na to nemáš.“ nebo „Nezlob, poslouchej co máš teď dělat.“ jsou zničující pro chuť objevovat a zažívat nové zážitky.

Pak v tom pokračuje škola. Učení se faktům bez smyslu k čemu je dítě potřebuje, bez smyslu proč. Mimochodem všimli jste si jak často dítě klade právě otázku „Proč?“. Otázka, zda a jaký smysl má to, co se učím, co zažívám je naprosto základní.

No a nakonec je to zaměstnání. Rutina a jednání na příkaz vedoucího, práce pro práci bez smyslu, bez odpovědi na „proč“ to vše jen potvrzuje.

V takovém životě je frustrace, deziluze a deprese denním chlebem. Naděje však je a je tu pro každého. Pamatujte na to, že vše lze změnit kdykoli chcete, věk není rozhodující.

Pojďme to změnit hned teď

Teď když už víme proč se nám to stalo a hlavně, že to jde změnit, se pojďme podívat jak na to. V zásadě stačí udělat 3 základní kroky a být na ně řádně vybaven.

Krok 1: Motivace

Cokoli chceme změnit, udělat jinak, znamená překonat počáteční strach, dát do toho energii. K tomu, abychom to udělali potřebujeme vysokou motivaci. Zdroje motivace jsou v zásadě dva – vnitřní a vnější.

Vnější motivace je většinou jednodušší, jsme na ni mnohem více zvyklí. Je to například motivace se připojit k partě kamarádů, kteří se společně hlásí na maraton. Nebo přihlásit se do výběrového řízení na manažera. Vnější motivaci jsou peníze, úspěchy přátel nebo touha začlenit se do party.

Vnitřní motivace je o něco složitější. Složitější v tom, že je nutné obrátit se sám do sebe. Co chci, co mě baví, v čem vynikám, co chci dát ostatním lidem a světu? To jsou otázky, které nás výchova a škola odnaučila klást. Přitom se od odpovědi na ně odvíjí naprosto vše, vše co budete dělat i v rámci vnější motivace. Neboť vždy konzultujte to, co se chystáte udělat v rámci vnější motivace s tím, co je vaší vnitřní motivaci.

Je výlet do hor s partou na osmitisícovku v souladu s mým přáním, chci se skutečně stát horolezcem? Když jsem byl naposledy na Sněžce, toužil jsem vylézt ještě výš, byl jsem tím fascinován, cítil jsem nadšení a nebo to bylo spíš naopak?

Dávejte pozor jestli vaše nadšení neoslabuje obyčejný strach z neznáma. Odlišit odpor vyvolaný strachem od odporu vyvolaného jen prostým faktem, že výstup do hor není vaší vášni, je někdy obtížné.

Poslouchejte svoje pocity. Cítíte strach, ale přitom zvědavost, touhu něco objevit? Jděte do toho i přes strach!

Krok 2: Akce

Cítíte silnou motivaci, víte proč, cítíte ji u sebe? Udělejte první krok, malý a jednoduchý. Na příkladu snu o vystoupení na osmitisícovku tím krokem není odjezd do Himaláje, ale například do Tater nebo Alp. Postupné získání zkušeností, fyzické i psychické odolnosti, je klíčové pro splnění snů. Odměňte se za úspěch, i malý úspěch zaslouží odměnu. Naopak dílčí neúspěch je poučením, nikoli příležitostí k obviňování sebe sama z neschopnosti.

Provedená akce a poučení je základem pro další akci.

Krok 3: Zpětná vazba a korekce

Co jsem mohl/a udělat jinak? Co udělat lépe? Jakou další akci na své cestě provést? To jsou základní otázky. Využíváme přitom zpětné vazby od okolí a vlastní zkušenosti s minulou akcí. U vysokohorského výstupu by to mohla být například zkušenost se stavem svého těla po výstupu na Lomnický štít. Jsem relativně v pohodě nebo úplně fyzicky a psychicky zničený?

V prvním případě je další akcí odjezd do Alp a výstup na Mont Blanc. Ve druhém případě je to naopak návrat do Krkonoš a absolvování například kompletního přechodu hor.

Ve druhém případě je kriticky důležité brát „neúspěch“ takový jaký je, bez obviňování sebe sama z jakéhokoli druhu neschopnosti. Přechod Krkonoš může být nezapomenutelným zážitkem, na který budete jednou vzpomínat na osmitisicovce jako na jeden z nejdůležitějších mílníků, který vám výrazně pomohl dostat se právě tam, kde jste.

Vybavení na cestu

Stejně jako do hor, i k výstupu ze svého komfortu potřebujeme nutně vybavení. Vydat se do hor v pantoflích, v tričku a bez vody a jídla je vysoce riskantní.

V oblasti výstupu z komfortu všedního dne, z klece komfortní zóny, je základním vybavením víra v sebe sama. Víra v to, že vše dokáži, že se mnou samým je vše úplně v pořádku, že na to mám. Nejenom přesvědčování sebe sama na úrovni myšlenek, ale i silné přesvědčení na úrovni pocitů.

Je velmi důležité cítit fakt, že jsem úplně v pořádku a vše dokáži. Tohle je jako batoh, voda, jídlo, boty a teplé oblečení v horách. Nevíra ve své schopnosti, v sebe sama je nejlepší předpoklad k totálnímu selhání a utvrzení sebe sama, že setrvání na gauči je to nejlepší.

1. Víra v sebe sama

Ačkoli se to může zdát jako obtížný úkol, získat sebedůvěru není tak obtížné. V první řadě si uvědomte, že už jste dokonalí. Máte vše potřebné pro dosažení čehokoli chcete.

Platí to i přes mnohá léta hodnocení vašeho výkonu ve škole a v rodině, které mohlo tvrdit třeba opak. Je to stejné jako u malého dítěte, pochybuje snad o tom, že se naučí mluvit, chodit, číst, psát a počítat? Zrovna v takovém stavu se můžete nacházet pro všechny záměry, které máte.

2. Bezpečné a inspirující okolí

Cíleně se obklopte takovým okolím, které je vám nakloněné. Které vaše dílčí neúspěchy během cesty za cílem vnímá a dává zpětnou vazbu mířící k vaší podpoře a zlepšení.

Rozhodně takovým okolím není pomlouvačná osoba, které se hodí každý váš byť malý neúspěch, aby vás očernila jako osobu v očích druhých. Uvědomte si, že lidé podobného druhu řeší takovým jednáním zejména svoje vlastní neúspěchy a problémy.

Proto vyhledávejte společnost lidí úspěšných, vyrovnaných a přejících stejný úspěch a vyrovnanost svému okolí včetně vás samotných. Sdílejte s nimi vaše obavy a strachy, konzultujte další postup. Podpoří vás ve chvíli váhání, nedostatku sebevědomí a nejasností o dalším postupu.

3. Mapa

Stejně jako túra v horách vyžaduje pro orientaci mapu, i vaše vlastní cesta za cílem, vlastním růstem a štěstím takovou mapu vyžaduje také. Bez mapy může být cesta velmi obtížná plná slepých odboček, náročných částí, kde se drolí kameny ze svahu při každém kroku a hrozí pád do hlubin. Mapa ukazuje prošlapané cesty, které jsou bezpečné. Přitom vám ale dává vybrat jakou cestu si zvolit dle vašeho gusta.

Podobně funguje mapa kterou nazývám „Průvodce ke splněným snům“ v oblasti osobního rozvoje. Není to nic jiného, než Excelová tabulka, která má připravenou strukturu a návod jak ji používat. Vede vás od základního uvědomění, kterou oblast ve svém životě chcete změnit a zlepšit až po stanovení cíle, který chcete v této oblasti dosáhnout. Vše jasným a jednoduchým způsobem.

Můžete si teď hned stáhnout pracovní sešit Průvodce ke splněným snům a mít jasno kudy se vydat velice rychle.

Přeji vám šťastnou a bezpečnou cestu podle mapy s podporou okolí a vašeho vlastního vědomí,

Petr