SR010 – Všechno je možné

Všechno je možné – to jsem si řekl, když jsem za 3 dny projel na kole 8 průsmyků každý ve výšce přes 2000m v oblasti Sella Ronda v Italských Dolomitech. Za 3 dny celkem 6500m převýšení na celkem 200km.

Ještě před 5 lety jsem se na cyklisty na úzkých silnicích a v zatáčkách, šplhající i desítky kilometrů do strmého kopce, díval jako na stvoření z jiné planety. Takový intenzivní výkon po tak dlouhou dobu? Tohle musí dát jen profesionál a někdo pohybově nadaný.

Trochu zasněně jsem vnímal, jaké by to asi bylo, kdybych na jejich místě byl já. Někde hluboko uvnitř mě taková představa lákala. Jenže nejsem profesionální cyklista a ani nejsem pohybově nadaný. Vždyť musím chodit do práce a pohyb? No přece celou moji školní docházku jsem měl dvojku z tělocviku. Z předmětu, kde všichni ostatní měli jedničku. Prostě nemožné.

Moje cyklistická historie

Vždycky jsem rád jezdil na kole. Už jako teenager jsem objížděl s kamarádem naši rodnou vesnici po polních cestách. Jenže jakákoli delší cesta v řádu 10 až 15km byla utrpení. Do kopce mě doslova pálily svaly na nohou. Moji kamarádi byli vždy daleko přede mnou. Nicméně byl jsem rád, že mě vzali s sebou a užil jsem si dobrodružství, které s jízdami bylo spojeno.

Pak na nějakou dobu ve svých studijních letech jsem jezdil velmi málo, soustředil jsem se na studium a začátek kariéry. I v prvních letech v práci bylo důležité něco jiného. Měl jsem služební auto, takže nějaké ježdění na kole bylo skutečně až to poslední.

Jenže pak přišla doba, kdy jsem byl v práci i rodinou plně vytížen. Stresy, tlak na výkon a termíny. Spousta práce. Ráno do práce, 10 hodin práce v kanceláři a pak přejezd na noční zásah na serverech. Konec ve 3:00 a ráno v 7:00 opět vstávat a do práce.K tomu spousta vtíravých myšlenek a obav jak to vše bude, zda vše stihnu a zákazníci dostanou co mají.

V té době jsem si všiml, že intenzivní zátěž na kole cestou do kopce má jednu výhodu. Vypíná myšlení, najednou nebyl prostor na něco myslet. Tím přišla i velká úleva, alespoň po dobu výletu na kole. A tak se stala jízda na kole mojí stále častější aktivitou.

Moje první jízda přes 100km denně s cílem přehrada Seč se odehrála před 12 lety. Během cesty jsem byl chvilkově tak unavený, že jsem si musel lehnout na lavičku na zahrádce restaurace a na chvilku usnout. Teprve pak jsem byl schopen pokračovat.

Motivace vypínáním myšlením začala postupně mizet zejména se změnou mého zaměstnání. Pak už to byla jen moje touha jezdit a jízdu si užívat. Nohy najednou začaly poslouchat a výkon postupně zvyšovat. No a pak bylo stále více příležitostí jet takové dálky až se z nich vyklubal výlet do Alp.

První opravdu velké kopce

Můj první výlet v roce 2014 mi postavil do cesty hned jedno z největších stoupání v Alpách, Passo Stelvio ve výšce 2758m. Převýšení přibližně 1800m a 48 zatáček bylo opravdovou výzvou a vyčerpávajícím výkonem.

Za 4 hodiny neustálého šlapání většinou ze sedla jsem byl konečně nahoře. Tehdy na trase ležel ve Švýcarských Alpách ještě jeden průsmyk, s výškou jen kolem 1600m, tedy jako naše Sněžka. Ten už byl nad moje síly. Kolo jsem prostě tlačil. A tak jsem věděl, že více průsmyků za sebou není dobrý nápad.

A co jít ještě dál?

To vše do doby, než  jsem toto léto jel zmiňovanou Sella Rondu, okolí Marmolády, Arraby a Cortina d`Ampezzo. Tam najednou hned první den byly 4 průsmyky. Každý něco málo přes 2000m výšky. A další dva dny každý po dvou průsmycích. Tedy celkem zmiňovaných 8 průsmyků. A netlačil jsem kolo ani do jednoho z nich, dokonce jsem netrpěl žádnou velkou krizí a nedostatkem sil. Takový rozdíl ve výkonu se vzrůstajícím věkem? Jako by všechny přírodní zákony nějak neplatily 🙂

Uvědomil jsem si jak všeobecně přijímané poučky typu „Čím jsi starší, tím hůře.“ nebo „Nešlo Ti to ve škole, tak na to nemáš talent.“ jsou pěkně zavádějící. Co je tedy to, čím se náš život řídí? Existují nějaké společné znaky využitelné pro každého?

Myslím, že to jsou následující 4 body:

• Touha to dělat, takovým být

Vnitřní hluboko uložená touha, která se dere na povrch, když vidíme své vzory. Když vidíme někoho, který je tím, po čem toužíme. Pozná se to tak, že se dostaví zvědavost, příjemný pocit to vyzkoušet. Zároveň však často také strach a spousta myšlenek typu „ty na to nemáš, nemáš talent, čas, peníze …..“.

Nenechte se zviklat strachem. Udělejte první krok.

• Udělat první krok

Skutečně udělat něco ve směru touhy. Třeba ujet svých prvních 20km, zaplavat prvních 100m, namalovat svůj první obraz. Určitě to nebude dokonalý výsledek, budou bolet nohy, celé tělo, obraz bude pod obraz 🙂

Nenechte se ochromit bolestí, opakujte činnost dalším krokem.

• Opakovat a užívat si každého pokroku a všeho co činnost nabízí

Opakovat činnost a užívat si výsledků. Oslavovat i malé pokroky. Vnímat bolest a strach, ale nenechat se jimi odradit. Užít si všechny radosti, které výkon přináší. Třeba se zastavit na kávu, pivo, dort a odměnit se. A nemusíte si přitom kompenzovat stres z práce jako jsem to dělal já 🙂

• Přijímat hozená lasa přátel

Přátelé a okolnosti vám vždy pomohou. Vždy se najde nějaké volné místo ve výpravě do hor a jako bonus k tomu máte pohled a vzor ve formě přátel a kolegů, kteří jsou v té činnosti už dále. Je to inspirující a ukazuje vám to nové obzory, kam se ještě můžete dostat.

Tyto 4 etapy jsou obecně pro cokoli, co chcete dosáhnout, kýmkoli chcete být. Život je tak zařízen. Neohlížejte se na svůj strach, nehledejte výmluvy. Vždy existuje nějaký způsob jak svého cíle dosáhnout. A to i když vám něco skutečně chybí. Viděl jsem například handbikery, tedy cyklisty, kterým úplně chybí nohy. Mají speciálně upravené kolo, které pohánějí rukama.

V naprosté většině případů však nic nechybí. Jediné co chybí je odvaha překonat svůj vlastní strach, svoji mysl, která vymýšlí všechny možné výmluvy proč to nedělat.

Přeji vám ať odvahu co nejdříve naleznete a věřím, že jsem k tomu tímto příspěvkem také trochu přispěl.

Krásný den vám přeji,

Petr